Je naprosto jasné, že najít společnou zábavu pro více věkových kategorií není věcí jednoduchou. Zcela jistě to nebude hudba. Staříci, kteří trsali na disko jen těžkou budou hovět tomu dnešnímu hopsání u bicích. Nebo u reprobeden a mixážního pultu. Pokud tomu někdo vůbec říká hudba, dobře. Je to jeho věc, ale starší generace to prostě jako hudbu neuzná. Stejně jak rap, či drum drum, nebo jak se tomu vlastně říká. Samozřejmě, že hudba, která věk nerozlišuje existuje. Například na jednom z mála koncertů Karla Kryla jsme stáli všichni vedle sebe a zpívali s ním. Staří i mladí.

Zábava však není jenom o hudbě, je to třeba sport, hry, knihy, kino a tak podobně. Nevím, jak je to s návštěvností biografu starší generací. Nechodím tam. Zkusila jsem to jen jednou a nestálo to za to. Ne kvůli filmu, ale chování návštěvníků. Te popcorn si snad musel každý koupit povinně, a tak se žvýkalo a šustilo ze všech stran. Hlasité polykání koly, následné krknutí a občas mobilní telefon do toho mne v půli filmu vypudil domů a týž film jsem pak zcizila na nějakém serveru, už ani nevím na kterém. To byla moje poslední návštěva kina v mém životě. Když tu vládla jedna strana, stála v kině na každé straně uváděčka a pokud někdo rušil, byl napomenut a poté vyveden, třeba i policií.

Nestávalo se to však moc často, protože i ve škole jsme se učili, jak se chovat třeba v kině, nebo divadle. Tohle už se dnes asi neučí a podle toho vypadá kulturní „kinozážitek“. Když máte někde na společné akci staré i mladé a chcete je pobavit třeba hudbou, tak to chce mít dvě oddělené místnosti, nebo hudbu střídat. Dobrý nápad je také pozvat kouzelníka, který zabaví opravdu všechny včetně batolat. Pánové a kluci si mohou zahrát společně fotbal, zde je to jednoduché a dámy? Mohou třeba diskutovat o módě. Společná zábava funguje, ale musí se chtít.