Někdo se myší příšerně bojí a jiný je má za milá zvířátka. Některé dámy se při pohledu na malou chlupatou potvůrku vrhají na skříně či lustry a ječí u toho, jako by je na nože bral. Každý jsme jiný. Znám spoustu lidí, kteří si je chovají v teráriu. Pravda, jako krmivo, ale chovají. Jsou-li myšky uzavřeny tak nikomu tak moc nevadí, nebo by neměly. Jsou-li však na svobodě a pobíhají nám kolem nohou, může to být situace nad kterou je třeba se drobátko zamyslet. Zvláště je-li myšek zhruba milion nebo více. Pokud jsou to ještě větší myšky, tedy potkani či krysy, tak to může být ještě o něco horší. Dalo by se říci, že by bylo vhodné uvážit nějaký zásah.

Vzít lopatu a třískat kolem sebe může sice působit komicky, ale asi to nebude mít potřebný účinek. Je třeba přijít na něco lepšího. Například na to, že by se mohlo skáknout do drogerie a těm protivům to nějak zavařit koupeným jedem. Za další dva dny zjistíme, že hlodavcům nesmírně chutná a že si z něj udělali potravinovou banku. Není na tom nic divného. Prostě se stal jed časem neúčinný a hlodavci jsou vůči němu rezistentní. Klidně ho používají jako hlavní potravu. Nyní máme dvě možnosti. Přidat se ze žalu a zoufalství k nim, nebo zavolat armádu mužů, kteří s nimi zatočí.

Tato armáda může být ze závodu deratizace Teplice a většinou čítá dva muže. Ti jsou však vybaveni velmi zákeřnými zbraněmi. Samozřejmě také chemickými, ale jejich obsah je od toho koupeného v drogerii diametrálně odlišný. Ten s nimi zacvičí tak, že na to hodně dlouho nezapomenou. Ti jedinci, kteří přežijí si sbalí svých pět švestek a zmizí. Pokud ne, dočkají se druhé, kontrolní návštěvy, a to bude jejich poslední zážitek z tohoto světa. Na pohřeb jim chodit nemusíte. Někdy bývá armáda z deratizace Teplice poslední nutnou obranou proti přítomnosti nevítaných hostí. A je třeba ji umět využít.