Mít děti je opravdu požehnání. Abych se přiznala, tak i já jsem se těšila, až budu mít děti. Mě ale ještě bylo sedmnáct let. Povím vám, že moji rodiče se opravdu hodně lekli, když jsem jim řekla, že se těším na děti, víte, oni si asi mysleli, že si udělám dítě asi ten den, kdy jsem jim to pověděla. Tohle samozřejmě nebyla pravda. Měli za to, že asi nebudu hledět napravo nalevo nebudu hledět na manželství nebo na rodinu a nechám si udělat dítě, že si ho jednoduše pořídím. Jenomže tohle jsem samozřejmě nechtěla. Já jsem opravdu hodně romantický a rodinný typ, takže pro mě bylo velice důležité, abych si našla hodného a příjemného partnera, který pracuje, a také bych chtěla samozřejmě svatbu.

Myslím si, že asi děti bez svatby a milujícího partnera bych asi nechtěla. Jsem romantická a chtěla bych, aby všechno bylo téměř jako z pohádky. Když jsem si potom v pětadvaceti letech našla partnera, se kterým jsem už byla dva roky, tak jsem si řekla, že a možná bude ten pravý. Sice ano, říká se, že svého partnera nepoznáte ani za celý život, ale myslím si, že když někdo s někým chodí a sdílí lože dva roky, tak přece už ho jen trošku zná. Zná některé jeho plusy i mínusy. A myslím si, že tohle by stačilo. Byla jsem proto ráda, když za několik měsíců mě také partner požádal o ruku.

Řeknu vám, že jsme měli opravdu krásnou svatbu. A když už jsme měli den po svatbě, tak jsem ihned začala přemýšlet nad dětmi. Partnerovi jsem to ještě nechtěla říct, protože jsme se s partnerem ještě za ty roky o dětech vůbec nebavili. Proto mě velice potěšilo, když on asi za několik týdnů se také zajímal o děti, zeptal se mě, jestli bych chtěla děti a kolik bych chtěla dětí. Ani jsem mu nemohla odpovědět, tak jsem byla šťastná. Brečela jsem štěstím, byla jsem opravdu nadšená. Partnerovi jsem řekla, že bych byla ráda za dvě krásné zdravé děti. Potěšilo mě, že partner to tak také má.