S přítelem jsme spolu 3 měsíce. Bylo nám celou dobu hezky, poslední dva týdny jsme se ale začali hádat, on by chtěl si často volat, psát si, já zase naopak jsem takový spíš samotář, a naopak se těším až přijede na víkend. On má rád řád a je celkem na vše pedant a je takový spíš hodně pragmaticky. Já jsem zase půl na půl někdy chaotik někdy puntičkář. Poslední týdny ale dost z mého pohledu tlačil a já se v tom vztahu dusila, řekla jsem mu to. Předevčírem proběhla hádka kvůli blbosti a ráno mi napsal že nastal konec našeho vztahu, že není muž pro mě. Že jsme příliš rozdílní, že si o tom můžeme promluvit.

Sešli jsme se, a hned jak mě viděl mě začal vášnivě líbat, hladit. Odmítla jsem ho, že si musíme tedy promluvit, jak říkal. Několikrát mě ještě políbil, pak začal mluvit, že je konec že jsme každý jiný a pak se trápíme a že s někým jiným by to bylo lehčí kdo je více jako my. Byla jsem smutná a vždy mě objal a začal zase líbat. Byla jsem zmatená. Řekla jsem, že tohle nemohu, že mi říká chci být s někým jiným, kdo je jako já a zároveň mi říká broučku, líbá mě, tulí se ke mně. Tak to šlo dokola až jsem řekla, že ale já se rozejít nechci. On mě začal opět líbat já ho taky. Pak jsme se pomilovali.

Pak když jsme odjížděli mě objal a řekl že mě stále miluje, ale neví jak ty rozdílnosti. Ve mě zůstal ten pocit nejistoty. Určitý i pocit křivdy že si nepromluvil ale rovnou to ukončil. A přitom mi říkal u toho, jak mě stále má rád jen se nechce trápit. Pak že je blbec, že mi takové věci říká a pak mě líbá… Že prostě srdce mě miluje a táhne ho to ke mně ale rozum mu říká že jsme tak jiní, že to nemůže fungovat. Jsem strašně zmatená. Cítím, že má odstup. Byl vždy až moc takové to miluji tě chybíš mi atd… teď je chladnější a mě to mrzí a upřímně nevím, co si o tom celém mám vlastně myslet a jestli mám jít dál.